Lobzy

Historie

Prastará farní ves Lobzy s malým kostelíkem svatého Vavřince (Laurenze) a starobylou školou se rozkládá na náhorní planině, jejíž nadmořská výška se pohybuje kolem 700 metrů. Východně od Lobzů protéká mezi strmými srázy téměř horský Lobezský potok, pramenící v rozlehlém komplexu Čisteckého lesa (na německých mapách Leuterbacher Stadtwald). Na potoce klepával ještě v polovině 20. století Lobezský mlýn, který rovněž patříval k obci.

Dnešní Lobzy – skupina několika domků s hospodářskými objekty bývalých státních statků – vznikly teprve po zrušení vojenského prostoru.

Slovanský původ názvu obce a potoka předpokládají nejen čeští, ale i mnozí němečtí jazykovědci. Za základ jména vesměs považují staroslovanské slovo ,,Lobez“, jež označovalo podemílaní, ,,podlizování“ břehů potoka. Přesto se ale Lobzy připomínají v písemných pramenech teprve roku 1370, a to již jako leuchtenberské léno.

V době šlikovského urbáře (1525) byly Lobzy poměrně velkou osadou, která byla rozdělena mezi tři vrchnosti. Tři celé dvory, tři dvory poloviční a dvě chalupy podléhaly radě města Lokte. V této skupině poddaných, již tvořili hospodáři Georg Haberzeth, Arnolt, Rom Mertel, Wenzl Blick, Peter Yll, Peter Honisch a Stefel Jockey, je zapsán i mlynář. Tuto část Lobzů později koupili sokolovští Šlikové. Pod pravomoc Kynšperka patřilo devět poddaných, a sice Götl, Richter, Peick, Franck, Platzer, Arnolld, Haberzeth W., Haberzeth G., a Jobst Prentell. Tři celé a tři poloviční dvory patřily radě města Sokolova. Těmto sedlákům, neboť i podle rozlohy polností to sedláci skutečně byli, se v pramenech říká radí sedláci, Rathsbauern.

V době luteránské reformace byl obsazen i lobezský kostelík protestantským predikantem. Po porážce českých stavů na Bílé hoře přetrvávala luteránská víra mezi obyvatelstvem navzdory přísným zákazům a nařízením ještě dlouhou dobu. Návrat poddaných ke katolictví komplikovala i skutečnost, že lobezská fara byla celá desetiletí bez duchovního a jen občas sem dojížděl farář z poměrně vzdáleného Sokolova.

Část Lobzů, patřící Šlikům, byla po Bílé hoře společně s celým šlikovským panstvím zkonfiskována. Nejspíše tuto část koupil již 7. ledna 1625 sokolovský Otto Nostic a začlenil ji do svého lipnického panství. Další část Lobzů připojil ke zboží Rovná, Vranov, a Krásná Lípa nový majitel Adam Melchior z Mossem. Radní sedláci zůstávali v držení sokolovské městské rady a tento stav zachycuje i Berní rula v roce 1654.

V průběhu dalších desetiletí se stal pánem převážné části Lobzů rod Nosticů a jen radní sedláci podléhali i nadále radě města. Právě tito poddaní byli vzati v roce 1715 pro odmítání robot do želez a v městském ,,arestu“ strávili šest neděl.

V polovině 18. století náležela k sokolovskému nosticovskému panství již celá vesnice. Tereziánský katastr však tradiční dělení vsi na tři části přesto zachovává a ještě v roce 1847 píše topograf Sommer, že dvanáct ze zdejších čtyřiceti hospodářství náleží městu Sokolovu.

Ze záznamů vyplývá, že se i v této nadmořské výšce pěstoval chmel, byl tu výtažní rybník, jeden mlýn na stálé vodě a jeden mlýn s pilou na nestálé vodě (nejspíše se jedná o tzv. Lobezský mlýn). Několik větších sedláků se plně věnovalo zemědělství a dobytkářství, ale ostatní ve vsi si museli přivydělávat dřevařstvím, povozničením se dřevem a dřevěným uhlím, domáckým předením a tkalcovstvím a nádenickou prací. Celá ves měla v sedmdesátých letech 18. století 37 domů.

Ve vsích poloviny 18. století bývaly školy jen výjimečně, ale v Lobzech je již roku 1757 učitel připomínán, a to dokonce v úředním prameni. Tradice klade počátky místní školy do ještě vzdálenější minulosti, až do poloviny 16. století. Prý to bylo zaznamenáno ve starých kronikách, ale doložit toto tvrzení by asi bylo velmi obtížné. V nejstarších dobách využívala škola farního stavení. Kdy získala vlastní budovu, to žádá za známých regionálních prací neuvádí. Již německá vlastivěda z roku 1898 však připomíná, že na lobezské škole působil nepřetržitě po dvě století učitelský rod Krausů, v němž se učitelské povolání dědilo z otce na syna. Poslední příslušník této učitelské dynastie zemřel v roce 1855. V dějinách ale zůstane trvale zapsáno především jméno učitele Karla Krause (1764 – 1826), který v roce 1816 dokončil sbírku sedmačtyřiceti místních lidových písní, a jak bylo tenkrát zvykem, věnoval ji nosticovské vrchnosti. Vzácní sbírka naštěstí nezapadla a byla již v 19. století publikována. Nově se k ní vrací i časopisy krajanského sdružení bývalých obyvatel naší oblasti v SRN.

Lobzy se staly samostatnou politickou obcí již v roce 1850 a po určitou dobu k nim patřily jako osady i Kamenice, Milíře (pod Krudumem), Novina a paseka. Tyto osady také příslušely k Lobzům i po církevní stránce.

Před koncem 19. století se začal v Lobzech rozvíjet i spolkový život. V roce 1893 zde vzniklo zemědělské kasino (40 členů), roku 1897 tu byl ustaven hasičský spolek (42 členů) a později vznikaly ještě další zájmové organizace a spolky. Od dvacátých let 20. století, po zavedení autobusového spojení, začaly být okolní terény využívány i pro turistiku a zimní sporty.

Vcelku slibné perspektivisty Lobzů a okolních vesnic však přervala válka a následné zřízení vojenského výcvikového prostoru. Původní Lobzy zcela zmizely a pokus o zbudování nové osady pro zaměstnance statků, jejichž farma tu byla zřízena, jistě nedopadl tak, jak se očekávalo.

Novinky